Naše téma: Nejkrásnější trať

Článeček vyšel dne 16. dubna tohoto roku na cestovatelském portálu, který jsem doposud neznal, a tak jsem nastíněnou informaci objevil jen díky nabídce zpráv, jež mi (obecně až příliš vlezle) každé ráno vnucuje moje první domovská stránka internetového prohlížeče, tedy portál Seznam. Zaujal mne nejen tím, že se na první pohled výrazně lišil od zvěstí ostatních, „řešících“ problémy sice nepochybně mnohem závažnější, ale o to méně pohodové, nýbrž i svým sdělným, pro mne poněkud překvapivým obsahem. Přiznám se, že uvedenou trať vlastně z osobní zkušenosti neznám. Sice jsem po ní kdysi jel s rodiči na turistický pobyt do Karlových Varů a zpět, ale to ještě ve věku tak ranném, že si z ní nepamatuji zhola nic. A když jsem ji mohl projet relativně nedávno, zabránil mi v tom fakt, že ji neobsluhují České dráhy.

Zahraniční vozidlo na trati číslo 149 mezi karlovarským dolním a horním nádražím
(20.12.2008) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Tak či onak, napadlo mne, že by si naše pondělní rubrika zasloužila odlehčení od závažnější tématiky, která ji obvykle (a v poslední době téměř výhradně) naplňuje, a že bychom se v ní mohli pobavit o tom, co to vlastně je trať „vůbec nekrásnější“. Je samozřejmé, že někdo má rád holky, jiný vdolky – a někdo oboje. Jinak řečeno, vnímání „krásna“ by bylo naprosto subjektivní, i kdybychom dokázali tento pojem nějak exaktně definovat. Takže touto cestou se naše úvodní teoretické mudrování ubírat rozhodně nebude. Nemůžeme-li v našich úvahách vyjít od objektu hodnocení, snad bude možné zkusit to z opačné strany a nějakým způsobem myšlenkově zpracovat subjekt, tedy jedince, který tu potenciálně nejkrásnější trať vybírá. Z tohoto pohledu si můžeme hodnotitele rozdělit třeba na cestující, šotouše a strojvedoucí.

Když cestující šotouš zatouží po výhledu strojvedoucího, tak členění neplatí
(11.10.2012, úsek Lanškroun - Rudoltice v Č.) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Cestující (myslím tím běžného, kolejí nepraštěného příslušníka „cestující veřejnosti“) nevnímá trať jako takovou, ale jen její okolí, jak vidí krajinu ubíhat kolem okna, z něhož vyhlíží. S pokračujícím nástupem moderních kolejových vozidel jen skrze sklo, bez možnosti rozšířit si zorný úhel vykloněním hlavy z otevřeného okna. Tento pokrok sice nepochybně chrání jeho myslivnu před nebezpečím úrazu, ale také omezuje jeho rozhled do okolí tratě, popřípadě i na zjevné části jí samotné..Zpravidla tedy nemůže obdivovat třeba železniční stavby a jiné technické zajímavosti, jež by se jeho zrakům zjevily v obloucích. Pokud na to má čas a chuť, může tedy sice trať sledovat v celé délce svého cestování po ní, ale ve skutečnosti velice omezeně. Podle toho také musí dopadnout jeho hodnocení krásy dané tratě či úseku.

Údolí Lužnice z okna vlaku jedoucího po Duhovém mostě v Bechyni
(27.11.2010) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Šotouš byl sice původně fotograf železničních vozidel, neoprávněně vnikající do veřejnosti nepřístupných drážních objektů, ale postupně tento pojem nabyl mnohem širšího obsahu a dnes tedy zahrnuje celou škálu dokumentátorů nejen železniční dopravy. V našem přehledu zastupuje ty fotografy a filmaře, kteří zachycují provoz na tratích i je samotné takříkajíc zvenčí. Ti se nejčastěji vyskytují na vybraných „šotoflecích“, kde číhají na objekty svého zájmu, popřípadě sledují vlaky ze silničního vozidla, jedoucího podél trati. Někteří z nich se však zaměřují přímo na samotnou železniční infrastrukturu. Takový postup přináší jeho provozovatelům zcela jiný pohled na trať a tím také odlišné vnímání její estetické hodnoty, než tomu bylo v případě předchozím. Nicméně ani z tohoto úhlu není možno hovořit o jeho komplexnosti.

Šotouši se mnohdy snaží o „krásné“ či aspoň neotřelé záběry
(5.5.2008, Dedinky) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Strojvedoucí má už z principu na trať nejlepší výhled a tak také dokonalé podmínky pro hodnocení její „krásy“. I když na druhou stranu pochopitelně vnímá také její technické a provozní parametry, které nemusí bytostně trápit předchozí dvě skupiny hodnotitelů. A nelze pominout ani skutečnost, že po trati jezdí zpravidla tak často, že mu zcela zevšední. Avšak to, na co zírá mašinfíra, mohou za určitých okolností vidět i zájemci, kteří profesi strojvedoucího nevykonávají. Buď tak, že se (nejlépe legálně) dostanou na stanoviště hnacího vozidla, nebo využijí možnosti, kterou poskytují prakticky všechny klasické soupravy vlaků osobní dopravy i některá jiná vozidla – sledování tratě z konce vlaku. Trať sice ubíhá do dáli, nelze sledovat platná návěstidla, ale jinak se pohled na trať plně vyrovná tomu, jaký má k dispozici sám strojvůdce.

Úsek Mirador Pujol de'n Banya - Bynyola z otevřené plošiny posledního vozu
vlaku Sóller - Palma de Mallorca (3.6.2009) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Asi každý milovník železnice si našel trať, kterou považuje za nejkrásnější, ať už na železniční síti své domoviny nebo za jejími hranicemi. A podle svého individuálního zájmu dává přednost tomu či onomu způsobu vnímání „železných stuh“ a provozu na nich, včetně zachycení tohoto fascinujícího světa obrázky statickými nebo pohyblivými. Zajisté tedy pro vás nebude nikterak nesnadné si na toto téma vyměnit názory v následující diskusi. Předchozí teoretizování přitom můžete, ale také vůbec nemusíte vzít v potaz. Dokonce nemusíte ani vycházet ze svých vlastních zkušeností, pokud třeba za nejkrásnější považujete trať, o níž víte jenom zprostředkovaně skrze informační zdroje, a seznámení se s ní patří zatím jen do oblasti plánů, přání a možná jen pouhých snů. Nakonec i ty se mohou dočkat svého reálného naplnění.

Úvodní snímek: Někdo považuje za naši nejkrásnější trať tanvaldskou zubačku (18.8.2007, Dolní Polubný)
© PhDr. Zbyněk Zlinský