Zastávka Olcio

Bezmála padesátitisícové Lecco je zastrčené na samém okraji hustě zalidněné – a železnicí patřičně protkané – Pádské nížiny. Kolem už se tyčí první masiv Alp, a tak je možné kombinací městského autobusu, nepředražené lanovky a nenáročné túry dosáhnout nadmořské výšky 1757 metrů. Alpské údolní středisko Tirano se nachází poblíž hranic se Švýcarskem, odkud sem vede notoricky známá úzkokolejná Rhétská dráha.

Obě popsaná města spojuje 131 km dlouhá železnice zvaná Valtellinská, jejíž součástí je i odbočka Colico – Chiavenna. Jednou ze zajímavostí dráhy je, že jako první byly v letech 1885 a 6 postaveny úseky z Colica do Sondira a Chiavenny, a až 1894 byly připojeny k Leccu, a tím k celé železniční síti. Předtím se využívalo zřejmě trajektů po jezeře.

Mandello del Lario: dvakrát Jazz, 3. 7. 2023 © Libor Peltan

Slávu dráze ale zajistil až elektrifikační primát roku 1902: zatímco do té doby byla nová trakce zřizována typicky v tramvajových parametrech a napětích a střídavý proud se zkoušel na kratších úsecích, zde se jednalo o desítky kilometrů třífázové(!) elektrifikace třemi kilovolty (později zvýšeno na 3,6 a frekvence se také měnila z 15 Hz až na 16,7). Inženýrský počin s maďarskou stopou se ujal a později rozšířil od Monzy až po Tirano a na další izolované tratě v severní Itálii, než v půlce 20. století podlehl sjednocení na celoitalské 3 kV stejnosměrné.

Krajinářsky je trať zajímavá hlavně ve své úvodní třetině, kdy vede přímo po břehu Comského jezera s množstvím výletních letovisek, z nichž největší je hned Mandello del Lario, ale nejhezčí jsou Varenna a Bellano. Z nich lze cenově dostupnými a frekventovanými přívozy dosáhnout i Mennagia a hezčího, ale turistickým náporem poznamenanějšího Bellagia, a kromě toho křižuje celou plochu jezera více různých lodních linek, ale to jsme od železnice poněkud odbočili.

Menaggio: linková loď na trase, 4. 7. 2023 © Libor Peltan

Naše trať je obsluhovaná dopravcem Trenord ve dvou vrstvách vlaků: zastávkové Regionale pendlují v úseku Lecco – Sondrio, kdežto spěšné RegionaleVeloce operují v relaci Milano – Tirano, a zatímco před Leccem zastavují jen v Monze, na námi sledovaném úseku vynechají jen ta nejméně významná nádraží (a všechny zastávky). Každá z vrstev jezdí v hodinovém taktu, byť s dírami v sedlech. Na poměry jednokolejné trati je to značná hustota spojů a křižování v téměř každé stanici je dobrou příležitostí k přenášení zpoždění, které je ve výši pěti až třiceti minut prakticky pravidlem.

Osobáky jsou v režii jednotek Jazz (Alstom Coradia Meridian), pomalu se však objevují i Popy (Alstom Coradia Stream). Spěšňáky jsou většinou tvořeny dvojicí Jazzů, ale mnoho spojů zajišťuje klasická souprava vozů MDVC pušpulovaná notorickou E.464. Řídící vůz bývá typu “Mazinga” s vyvýšenou kabinou strojvedoucího, ale zachytil jsem též (vždy proti světlu) průchozí řidičák se skromným stanovištěm.

Jiné typy z jinak velmi pestrého vozového parku Trenord jsem na sledované trati neviděl, ale na nádraží Lecco leccos zajímavého už vyfotit šlo: od zřejmě vyřazených motoráků ALn 668 a elektrických jednotek ALe 582, přes patrové panťáky TSR (odvozené od příměstských TAF) a Stadlery GTW řady ATR 125 v provedení bez jedné kabiny strojvedoucího (a proto nutně provozované trvale ve dvojicích) až po nejnovější patrové jednotky Hitachi Caravaggio (dodávané od 2017).

Lecco: obligátní dvojička ATR 125, 9. 7. 2023 © Libor Peltan

Stará zástavba prakticky jakkoli velkých sídel v okolí, ať už městských center či malých vesniček ve svazích, má svůj kouzelný ráz kamenných domů a úzkých, křivolakých, často schodovitých uliček mezi nimi. To zcela platí i pro vesnici Olcio, situovanou přímo na břehu Lago di Como. Kromě tratě ji protíná též pobřežní silnice, úzká a logicky patřičně frekventovaná, byť dálkový provoz odvádí dálnice odvážně zbudovaná ze samých mostů a tunelů ve svazích vysoko nad jezerem.

Vzhledem k blízkosti stanic Mandello del Lario a Lierna tu najdeme jen zastávku, ovšem vybavenou velkou typizovanou nádraží budovou. V ní pochopitelně nefunguje pokladna (ani automat), ale útulná čekárna je k dispozici, stejně jako vodovod a papírový jízdní řád. O příjezdech, zpožděních a dokonce průjezdech vlaků informuje automatický rozhlas.

Olcio: E.464 v čele soupravy MDVC na projíždějícím spěšňáku, 8. 7. 2023 © Libor Peltan

Pro cestu tam jsme využili ten nejrychlejší, nejlogičtější a pohříchu nejlevnější dopravní prostředek: nízkonákladové letadlo do Bergama, odkud je to vlakem už jen hodinka (teoreticky) jízdy. Chybou by však bylo nezastavit se v bergamském kompaktním historickém centru na kopci a hlavně nesvézt se dvěma vzájemně dost odlišnými funikuláry. Ač bývají (stejně jako starobylé uličky) přecpané turisty, je to příjemná kratochvíle tím, jak je levná: stejně jako v autobusech z letiště v nich platí integrované jízdenky na MHD. Teorie s časovou a zónovou platností je srozumitelná, praxe s občas nefunkčními automaty či označovači pokulhává.

Týž tarif zahrnuje i meziměstskou tramvaj do Albina, která byla postavena roku 2009 ve stopě někdejší lokálky Bergamo – Clusone (1884 – 1967), a tak vede celou dobu po pohodlném vlastním tělese, byť rychlost podvazuje nepochopitelné zpomalování před jinak dobře zabezpečenými přejezdy. Kromě původních staničních budov lze z okna Ansaldobreda Sirio zhlédnout krásné objekty někdejší cementárny v Alzanu. Na relativní úspěch trati má navázat druhá do Villa d’Almè, rovněž ve stopě zrušené lokálky. Mimochodem, z Bergama do Albina jezdila v minulosti také tramvaj, ale po ulicích a na metrovém rozchodu, coby součást bergamské sítě.

Bergamo: Sirio na lince do Albina, 2. 7. 2023 © Libor Peltan

Cestu z dovolené jsme pojali dobrodružněji, maje k dispozici dva dny navíc a stan, kterážto flexibilita se ukázala jako prozíravá. Plán zněl na dojetí vlakem do Tirana, přejezd hor na jihotyrolskou stranu, den strávený v této italské provincii se zřetelnou rakouskou historií, a hladký dojezd domů. Z lombardské strany však na průsmyk Stelvio jezdí jediná dohledatelná autobusová linka: jedenkrát denně se v Tiranu otočí švýcarský Postbus z Val Müstair. Jízdenky za 28 franků (k nimž je potřeba ještě zvlášť zdarma zamluvit místenky) byly akceptovatelné vzhledem k pověsti jedné z nejkrásnějších autobusových tras v Evropě. Autobus bývá vyprodaný, a tak jsem je koupil už téměř dva měsíce před jízdou. Dna dny před ní jsme se ale dozvěděli, že se na Stelviu koná jakási sportovní akce, silnice bude zavřená, autobus odřeknut a lístky si máme stornovat.

Řešit to Rhétskou dráhou by se prodražilo, do sousedního průsmyku Tonale se taky prakticky nedá dojet, a tak nezbylo, než vzít zavděk levnými italskými spěšňáky a objet to po hlavních tratích přes Veronu. Náplastí byla prohlídka pěkného dvousettisícového města Brescia s ještě pěknějším hradem a jednou linkou automatického metra z roku 2013, které ve své centrální části jezdí ve značné hloubce a slušně obsazené, zatímco na předměstí se vine po povrchu či nad ním a zeje spíše prázdnotou.

Brescia: automatické metro v povrchovém úseku, 9. 7. 2023 © Libor Peltan

Ve Veroně jsme při pauze na dětském hřišti padali horkem, a tak byla úlevou návštěva Trenta s horštějším a večernějším ovzduším, malebnějším menším městečkem a romantičtějším vláčkem. Úzkokolejka metrového rozchodu a “dospělé” tříkilovoltové trakce odtud vyráží nejprve k severu podél hlavní trati, obsluhujíc ovšem menší sídla po trase, a zbytek své šestašedesátikilometrové délky stoupá společně v řekou Torrente Noce mezi alpské velikány. Přestože italská Wikipedie skloňuje pestřejší park motorových vozů ze 60. a 90. let, my jsme se setkali jen s jednotkami ETi 8/8 od Bombardieru z roku 2005.

Večerem vyřízení jsme vystoupili už v Dennu a vzali zavděk koupáním a přespáním v záplavovém území, které vzhledem k suchému létu nehrozilo újmou.

Původně jsem se (i s ohledem na odlišnou plánovanou trasu) pídil po jednodenní jízdence na region Jižního Tyrolska, ale na webu není v tomto směru Mobilcard (která je tím pravým klíčovým slovem) inzerována zrovna nápadně. Díky hledání jsem však narazil na tarifní novinku, která našim potřebám sedla naprosto dokonale: “Euregio 2 Plus” platí pro dva dospělé jeden kalendářní den v Jižním Tyrolsku, Trentinu, a dokonce i v Tyrolsku (v Rakousku) – tedy například od Mezzany až po Kufstein (kde na dojetí domů efektivně naváže Bayern-Böhmen-Ticket) – a stojí příjemných 39€.

Denno: dvojička ETi 8/8, 10. 7. 2023 © Libor Peltan

V ceně je mimojiné jedna atrakce v Bolzanu, která uspokojila šotoušskou i nešotoušskou část naší družiny: lanovka na Oberbozen a úzkokolejka do Klobensteinu.

Rittnerbahn o metrovém rozchodu vedla od roku 1907 nejdřív od náměstí a kolem nádraží bolzanskými ulicemi, následně k vesničce Himmelfahrt v zalesněném svahu ozubnicově, a nakonec malebnou venkovskou krajinou mezi horskými městečky. V roce 1966 ozubnicový úsek nahradila visutá lanovka na Oberbozen (šlo o mimojiné kapacitní zlepšení, ač ne dostatečné), uliční úsek byl zrušen (podobně jako síť městských tramvají o 17 let dříve), a zůstala tak venkovská drážka Himmelfahrt – Oberbozen – Klobenstein, jejíž první kilometr je navíc pojížděn jen několikrát denně. Nynější kabinková lanovka z roku 2009 se zajímavými technickými vymoženostmi (viz Dominikův článek) zvládá navážet k drážce mnoho turistů, pročež bývají dnes už výhradně nasazované motorové (BDe 4/8) a řídící vozy původem z Trogenerbahn (v minulosti se na Rittnerbahn vystřídala pestřejší skvadra vozidel) dost zaplněné.

Himmelfahrt: BDe 4/8 ex Trogenerbahn, 10. 7. 2023 © Libor Peltan

Díky ušetřenému času jsem si v podvečer mohl projet třetí úzkokolejku v jednom dni (a na jeden lístek) – rakouskou Zillertalbahn. K Jirkovu článku o ní je máloco dodat, snad jen to, že doprava dřeva na klanicových vozech upravených z podvalníků na převoz normálněrozchodných vagonů čile pokračuje.

Úvodní snímek: Olcio: řídící vůz MDVC Mazinga v čele projíždějícího spěšňáku, 3. 7. 2023 © Libor Peltan